Nesmysl roku - Svátek svatého Valentýna
Motto: Láska je jako prostituce. (Charles Pierre Baudelaire)
„Fuj! To je ale humus, to nesnesu!“ To si řekne každý správný cynik 14. února. Některé na hlavu padlé nebo zamilované (což je to samý, jak říká Honza Nedvěd) osoby totiž slaví tzv. svátek svatého Valentýna, čehož využívají obchodníci a média, kteří produkují obrovské množství odporných růžových věcí a trapných keců kolem toho.
Asi jste očekávali, že tento svátek označíme za kýč měsíce. Máte však pravdu jen částečně. My považujeme valentýnský den za Nesmysl roku!!! Tento svátek totiž není ani tak kýčovitý, ale především naprosto nesmyslný. Proč slavit lásku v únoru, tedy v době zimy? Dává to smysl? Ne! Slavte ji v máji, to je přece ten správný čas, kdy všechno kvete a páří se. Už K. H. Mácha opěvoval lásku v květnu. Takže pro měsíc únor máme daleko lepší kýč, těšte se!
A nyní se připravte na malé osobní vyznání. Přiznávám se, že k tomuto svátku mám lehce nostalgický vztah. I já jsem dostával před mnoha lety roztomile morbidní růžovoučké valentýnky, kterým vévodila ručně namalovaná černá srdíčka protnutá černou sekerou. Pod tímto obrázkem se skvěl vzkaz od milované bytosti, například tohoto znění: „Zabijem tebe i celó tvó rodinu za to cos udělal naší Erži. Dežo Rozmarýn.“ Krásné! Dopisy bývaly nepodepsané, někdy autor použil nevšední pseudonym. Avšak já vždy poznal rukopis. Děkuju, Štěprde! Děkuju, Bohóši!
A na závěr se vzpomeňme díla jednoho z největších cyniků – Karla Bodléra. Přečtěte si jeho básničku „Zdechlina“, která také pojednává o lásce a milovaní.
Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána,
jak stvořeného pro lásku,
jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná
na horkém loži z oblázků,
s nohama nahoru jak žena všeho znalá
a potíc jedy zpod žáru,
nedbale nestoudně dokořán otvírala
své břicho plné výparů.
Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně,
jak dopéci by chtělo tu
a velké Přírodě zas vrátit stonásobně,
co spojilo kdys v jednotu;
a nebe patřilo, jak zdechlina v své slávě
jako květ rozvíjí se dál.
Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě
div neomdlela, na vás vál.
A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob
dralo se černo páchnoucích
pluků larv, valících se jako černý sirob
podél těch cárů živoucích.
To všecko klesalo a stoupalo jak vlna
či perlilo se praskajíc;
to tělo, řekl bys, nafouklé mlhou zplna,
množí se, žije ještě víc.
Ten svět tak prazvláštní zněl hudbou, jako v dálce
peřeje nebo vítr zní,
či zrní, které se obrací na opálce
za rytmického třesení.
Tvary se stíraly a jenom snem už byly,
na dávném plátně lehýnce
hozeným náčrtem, jejž mistr v pravou chvíli
dokončí dík jen vzpomínce.
Tam za skalisky nás pozorovala vztekle
neklidná psice, číhajíc
na chvilku, kdy se zas zakousne do rozteklé
mršiny, z níž teď nemá nic.
- A přece jedenkrát budete, není zbytí,
jak tohle svinstvo plné much,
vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití,
vy, vášeň má i strážný duch!
Ano! jak tohleto, královno spanilosti,
svátostmi zaopatřenou
vás dají do země práchnivět mezi kosti,
pod tučnou trávu zelenou.
Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vás budou dál,
že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,
ač dávno tlím jsem uchoval!
Napsali Dědek a Karel Bodlérů
ty vole
(Fašoun, 26. 2. 2008 18:28)